Neděle, 27. únor

27. února 2011 v 12:12 | Napsáno rukou Andie |  Zápisky ze života
Včera mi bylo špatně. A to tak, že jsem měla chvílemi sto chutí vykřiknout, že chci umřít. Tak už to bývá, dokud je člověk zdravý, tak dělá hlouposti, nestará se o sebe. A pak se tělo proti němu obrátí. Potrestá ho bolestí. Pro příště si budu pamatovat, že popkorn v takovém množství v jakém jsem ho spořádala mi rozhodně nesvědčí.
Nejhorší na tom všem bylo, že jsme konečně měli s partou jít bruslit na jezero. Uspořádala jsem to všechno, naplánovala, pozvala lidi a nakonec jsem sama nemohla. A přitom celou zimu hořím nedočkavostí, kdy konečně půjdem bruslit. Možná tedy obětuji dobrou známku z biologie za dostatečnou a půjdu místo celodenního učení se systému rostlin věnovat čerstvému vzduchu.
Začala jsem číst knížku. Jmenuje se Dívka s pomeranči. Nejsem čtenář, takže vám musí být jasné, jaká to je velkolepá věc, když jsem zase po čase otevřela knížku. A přitom to není tak, že čtení by mě nebavilo. Jen prostě můj největší problém je zvednout se ze židle, otevřít knihovničku, vyndat knížku, posadit se do křesla a přečíst první větu. Jo, přiznávám, že to zní hloupě. Jenže lenost je dědičná, že tatínku. Ale dost těch řečí, zpět k té knize. Je mi velmi sympatická, hlavní hrdina totiž hraje na klavír Měsíční sonátu a zajímá se o vesmír. Takže je tam spousta chytrých faktů. Třeba o Hubbleově dalekohledu. A v druhé rovině zase je příběh o dívce s pomeranči, o které v dopise vypráví chlapcům mrtvý tatínek, jehož charakter mi je také příjemný. Nejlepší na tom všem ale je, že si myslím, že konec bude velmi překvapivý a tak jsem do té knížky začtená až jsem z toho málem vynechala snídani.
Mám toho spoustu co říct, ale momentálně není čas. Snad se polepším, až budu u sebe mít svůj počítač.
 

It's time to face the true

6. února 2011 v 18:00 | Napsáno rukou Andie
Tradičně každý den ovocný čaj co prý není čaj. Dnes bez třtinového cukru, ale s obyčejným bílým. Možná proto chutná jinak. Nebo je to hrnečkem růžovo fialovým s levandulemi místo tmavěmodrého. Nebo tím, že jsem tam dolila teplou vodu po okraj, protože by jinak nevyzbilo na sestry čaj. Ale mám to ráda, sedět nějakou chvilku, hřát si ruce o stěny hrnečku, dýchat vůni výparů.
Rozhodla jsem se, že se naučím na klavír Amélii. Před rokem jsem nebyla schopna jí dohrát do konce. Ale teď si hodlám vytyčit cíl. Nejhorší je, že jsem pozbyla schopnosti všechny předkreslené body obtáhnout, takže vlastně jen pořád přemýšlím, co musím a nikdy nedojdu do stádia, že je opravdu uskutečním.
Dneska jsem doháčkovala ten penál o kterém si nejsem jista, zda jsem se zmínila. Původně měl být hodně barevný, ale nakonec zůstal jaksi neutrálně béžový, ale mám z něho velkou radost. Má takový speciální zapínací systém, který z fotky vidět není. Ale co je senzační, že je mojí výroby. Také se v brzké době chystám doháčkovat druhou růžičku, abych z nich mohla udělat naušnice.
Objevila jsem skvělý způsob, jak ušetřit času, totiž místo knih papírových si stáhnout knihy namluvené. Jednak jsem si poslechla Saturnina, který se mi skutečně velmi líbil, ale kdybych měla tu knihu přečíst, tak se tak nikdy nestane. A také jsem si poslechla pár věcí od Fulghuma, což bylo moc fajn. Takže kdo nestíhá povinnou četbu k maturitě, doporučuju audioknihy. Člověk si to může zabalit do mp3ky s sebou na cesty, není mu špatně v autobuse, nezakopává po cestě a tak dále. A místo Jirotky jsem si v knihovně půjčila několik knih chemie, že budu studovat pilně. Jedna z nich je hustě popsaná poznámkami jakéhosi chytrého studenta, což mi velmi vyhovuje. Připomíná mi trošku učebnici lektvarů prince dvojí krve. Ale jako každá věc na světě má nedostatek - nemá REJSTŘÍK!! Což mě velmi trápí. Ale o tom jindy.

Hínajána a čajové dýchánky

24. ledna 2011 v 21:43 | Napsáno rukou Andie |  Zápisky ze života
Zítra se po škole stavím v krámku s cédéčky a vyberu si nějaké s klasikou. Minule se tam na mě tak zubil Debussy, ale odolala jsem. Přeci jen to byl předvánoční čas, kdy by člověk neměl utrácet za sebe. A také bych potřebovala čaj. Ale ne tak ledajaký. To jsem vám ještě nevyprávěla, jak jsem se naučila pít každý večer čaj? Já, která od malička čaj nesnášela.  Ale prý ovocné čaje nejsou čaje, to znamená, že vlastně nemám co slavit. Tak nic. Nic jsem neřekla.
Ve škole jsem zvládla napsat posledních několik písemek na docela slušné známky, že jsem se musela pohladit za to jak jsem skvělá. Včera jsem dělala referát a prezentaci do čtvrt na tři do rána a zjistila jsem, že v tu dobu jsem poměrně čilá. Uvažuji nad přehodnocením veškerého dosavadního názorenstva. Asi začnu spát po třech hodinách takže druhé usínání ve tři ráno, první usínání tak v deset. Stejně už mi to pak nemyslí. A v noci jsem úplně čilá. Zkusím dneska zaexperimentovat. 

Nyní se už hodí pouze citovat jedno skřítě: "Život má být spontánní". Snad nikoho nemůže překvapit, že teprve tehdy jsem si uvědomila, že to slovo se píše se dvěma N namísto LN. 

Nerada píšu nadpisy. A jelikož nechci sklouzávat k mechanickému vypisování datumů a dnů, raději jim budu vymýšlet nejrůznější blázniviny. Teď mě to baví, zítra už nebude. Jsem vážně nestabilní. A kdo ví, možná i radioaktivní. Pro uklidnění neuvedu svůj poločas rozpadu, to pro případ, aby se někdo nezhrozil a neposlal na mě to letadlo, co nám každý den létá nad domem. Beztak už mě hlídají. 

Takže jestli se do zítra neozvu, dostali mě.