"První" den ve škole

14. února 2009 v 21:25 | Napsáno rukou Andie |  Zápisky ze života
Učinila jsem objev - nesnáším chůzi ve sněhu. Spotřebuje se dvakrát víc energie než při chůzi na suchu, protože tření mezi botami a zemí je dvakrát menší než na suchu a proto když uděláte krok dopředu, podklouzne se noha o půl kroky dozadu. Není divu, že mě cesta ze zastávky do školy připravila o téměř veškerou denní energii, když počítám s tím, že to je celou dobu do kopce...Setkání se spolužactvem jsem vřele uvítala, protože jsem v jejich společnosti moc ráda a začínala jsem je postrádat. Navíc, jak se zdálo, jsem se vrátila do třídy, kde jakoby se od vánoc zastavil čas. Všechno leželo stejně jako před prázdninami. Náš "stromek" mírně opadal a moje červená (nebo možná béžová lavice - teď si nemůžu ani vzpomenout jak vypadá) byla stále stejně počmáraná. Zato přemýšlet se mi dvakrát moc nechtělo. Myslím, že začínám být ten správný gymplácký student, který má mozek a tudíž všechno na háku. Vždyť přece všecko se nějak zvládne, neboť i čtyři méně je báječný výsledek, nebo ne?
Zjistila jsem, že ve škole prostě není čas na jídlo, tudíž nezbývá než vzít rohlík a drobit si cestičky celou školou, čímž se samozřejmě všechna přijatá energie hned vypotřebuje a člověk zase hladoví. Od velké přestávky se proto vždy těším na oběd, kde mě (po dlouhé stání ve frontě) pokaždé překvapí (nechápu co vždycky čekám - snad jídlo od babičky?) nějaký blivajz. Pardón za ten výraz, ale jeho obsah je nejvýstižnější. To mi připomíná, že jsme si na češtině zkoušeli maturitní testy na nečišto. Vážně zábava, zvlášť když jsem polovinu věcí tipla a tu druhou opsala od sousedky.
Jen tak žít a nemyslet na budoucnost je fajn věc. Ale někdy je nutný se zastavit a zapřemýšlet. Sednout si do houpacího křesla a koukat do zdi v tichosti panelákového pokoje. Třeba by mě zajímalo, jestli je vážně mým osudem hnít v paneláku jako krysa. Člověk, co tu bydlí, nemá pocit, že schody jsou ohyzdné a špinavé. Jsme jak cikáňata s bílou pletí. Nechápu, proč tu postavili v zimě nové prolejzačky. A když já byla malá, to tu byla sotva jedna houpačka, o kterou jsme se mohli pomlátit, jedno hřiště s rozpukaným betonovým dlážděním. Stejně jsme si nejraději hráli na piráty nebo indiány v korunách keřů špendlíků. Nebo na záchranáře žížal, když bylo mokro. A teď? Žízaly ode mě můžou čekat leda tak rozpitvání na biologii. Nevím sice kdy, ale pomalu se to blíží.

Pondělí, 5. leden 2009
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama