Umírám žízní

14. února 2009 v 21:39 | Napsáno rukou Andie |  Zápisky ze života
Tak tady to všechno končí. Za tímto dnem udělám tlustou linku lihovou fixou a už nikdy se neohlédnu. Kdyby existovala černější barva než je černá sama, jistě by byla všude, kam se podívám. Přijde mi, že černá dostatečně nevystihuje to temno. Je to jen barva! Nemůžu vyjádřit pocit tak strašný jako je ten můj pouze černou barvou a smutnou písničkou. Je toho tolik, co musím vypovědět. K dispozici mi je celá noc, dokud udržím oči, které jsou beztak už těžké od všech těch smutných dnů. Trvá to už moc dlouho na to, abych mlčela. Nemůžu spát. Nemůžu být v tichosti a ve tmě, ani sama v pokoji. Tenhle den musel jednou přijít. Jeden z nás byl hloupější a nerozumný, ale prohráli jsme oba. Všechny sny a představy, naděje i víra jsou pryč. Holá pláň je kolem mne od obzoru k obzoru, zemina suchem popraskaná, vláha jí chybí, stejně jak mě láska. Ale co je slovo láska? Nic neznamená, stejně jako černá. Jsou to jenom slova, planá, neškodná slova. Ale co vyjadřují je tisíckrát větší, zoufalejší, smutnější a naléhavější. Nikdo nic nechápete, tak jsem to chtěla. Je však nefér vás rozplakávat aniž bych uvedla důvod...pravdu...celou pravdu.
Od začátku tedy... Ono to nikdy nepůjde zcela od začátku, ale někde se začít musí, že? Nevím, proč jsem to neudělala dávno. Co z toho, hrát si na hrdinu? Nikdo to neocení, dnes ne. Stejně se nakonec otřepu a půjdu dál. Ne jako ubohý Werther, kterého si musím znovu přečíst. Inspiruje mne.
Příběh, který vám jsem rozhodnuta povědět je natolik osobní, že mi půl roku trvalo, než jsem jej sepsala. Nemám před vámi už žádné tajemství. Teď už ne, zvlášť když je konec všech těch zoufalých přeludů a iluzí, které jsem si vyfantazírovala v hlavě. Nechci, abyste četli dál, protože vám jistě klesnu v očích. Už tak jsem jako nahá ve tmě...nevidím, neslyším... necítím. Neuvědomuji si přítomnost ani minulost... Všechno bolí.
Kdybych tenkrát řekla: "Ano Tome, budu s tebou tančit v tanečních" možná bych i tobě ušetřila pár měsíců trápení. Jenže já chtěla potkat nové lidi, a když to řeknu opravdu nejupřímněji, jak to dokážu - chtěla jsem si najít nějakého pohledného, hodného (dost keců) přítele. Což o to, že taneční se ke konci stali noční můrou nejen kvůli mému nemožnému tanečníkovi. Je mi líto, že jsem byla tak hloupá. To nejcennější jsem měla před očima a já stejně chtěla víc.
Pokaždé, když jsem se v devítkách (bar) trochu napila, však víte jak to chodí - sklenka sem, sklenka tam, trochu tance, hodně hudby...zkrátka a dobře pokaždé, když se ke mně naklonil, aby mi něco pověděl, protože jiná možnost komunikace na takových akcích není možná, mnou projel tak nečekaný přísun energie. To jsem se ale všemu bránila. Tehdy ano. Byla jsem obrněná předpokladem, že přátelství je nesmrtelné, láska a vztah vratké (viz. zde) jako jít přes propast na tenké lávce. Nikdy nevíte, kdy se vám zamotá hlava a... je konec. Neoddávala jsem se tomu. Všechno jsem si vymluvila. Jenže tehdá to ještě šlo. A teď už to dál vážně nečtěte, neboť je to na vlastní nebezpečí. Nechci, aby někomu bylo smutno, když si to přečte.
V polovině listopadu přišla další rána. Tentokrát osudná. Nebo spíš ta, kterou jsem si sama zvolila, když se dívám zpětně do minulosti. (viz. tento článek). Nevím, proč jsem to řekla. Proč jsem to vlastně řekla? Ptal se, jestli mi nevadí, že s NÍ začne chodit. Ano, zas ta moje obětavost, nebo spíš sebevražda. "Ne, nevadí. Budu ráda, když budeš šťastný." Proč? Ublížila jsem nám oběma. Bolelo to. Hodně to bolelo, tu noc jsem usnula ve čtyři ráno. Je pozdě na to, abych litovala. Kdybych se zachovala tak, jak mi radilo srdce, jistě bych vyhrála. Zdá se mi že plácám z cesty. Bylo to sebeobětování? Hrdinství? K čemu? Ona si tohle nezasloužila, abych se vzdala bez boje...Mrzí mě to. Ani nevíš jak moc!
Povedlo se mi to utlumit. Stihla jsem si vytvořit dost vysoké zdi kolem sebe a kolem těch pocitů, které jsem si zakázala. Stejně jsem si nebyla jistá, co cítím. Teď vím, že už tenkrát to bylo to co dnes. Jen jako motýlí křídla, když mu je někdo pochroumá. Tak byla ta láska zničená. Bylo lepší žít v nejistotě. Nevědět, co k němu cítím. Pořád z toho šlo jít ven. Kdybychom alespoň na tý chatě se chovali rozumně. Já se měla chovat rozumně. Bylo mi ale neskutečně líto, jak se tvářil, když na něj ONA byla hnusná. Hnusná! Na něj. - Proč jsem jí jednu nenatáhla? Nemá to smysl dál psát...Stejně se k ničemu nedoberu. Tohle prostě nejde vyjádřit. Ale víte co? Pokud to má být poslední den, kdy o tom tak přemýšlím, ať to stojí za to, neboť co napíšu sem, nikdy nesmažu. Zůstane to tu jako vzpomínka. Jako ta nejživější vzpomínka. Dobrá tedy, pokračuji - Pak když jsme se mačkali dole 3 kamarádky, já a on na jedné pohovce, abychom mohli usnout... Ne tohle je moc. Nemůžu o tom psát. Nešlo se těch lidí okolo nedotýkat. Nešlo se jeho nedotýkat! Chyba holka, chyba, chyba! To byl moment, kdy mi svitlo. Měla jsem jasno. A věděla jsem, že jeho a JEJÍ vztah se bortí. Bylo to ode mne opravdu ošklivé, když jsem si v duchu přála, aby se s ním rozešla. Bylo to to jediné, co jsem si tak dlouho přála. Vím...sobectví. Ale kdo takový není? Zvlášť když má srdce rozervané ranami každého dne. Když jsem se dívala, když jdou spolu za ruce, zavírala jsem oči. Dělala jsem že tam nejsou. Nenáviděla jsem ty chvíle. Trhalo mě to na dva kusy. Dlouho jsem vedla tuhle bitvu... nakonec mi osud přihrál. Rozešla se s ním, přesně jak jsem předpokládala a jak jsem nevýslovně doufala.
Co z toho? Utěšovat zničenou duši, když sama jí mám zničenou? Jak ulevit cizímu srdci, když mé vlastní nikdy nespí? Nikdy se neuklidní. Nikdy. To po dnešku vím jistě. Věděla jsem, že musím počkat. "Držet ho za ruku" a povzbuzovat. Potom přišel maturiťák... jedno obejmutí, jedna pusa, jeden ploužák. Všechno čistě přátelsky. Možná pro něj. Já už jsem byla na dně. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem věděla, že není cesty zpět.
Došla jsem až na samý konec slepé uličky. Nezbylo mi nic. Nic, čím bych se mohla utěšovat. Není, čím se utěšovat. Dneska jsem celý den přemýšlela jen nad tím jedním. Věděla jsem, že tady cesta končí. Věděla jsem, co mi řekne. Musela jsem mu to říct, dál už se to nedalo nevydržet. Už to nešlo. Ať jsem se pokládala za sebesilnější, tohle se unést nedalo. Víte, tíha půlročního trápení mě dostala až na samé dno moře, kde je voda nejtemnější, tlak největší a ticho nejopravdovější. Kdybych se někdy cítila hůř, jistě bych to věděla. Všechny moje poslední smutné básně jsou směřované tobě, Tome. A jsem ráda, že si tohle nikdy nepřečteš, nechci ti dělat starosti s něčím tak prostým jako je moje láska k tobě. Tohle už nejsem já, vážně a upřímně - nejsem.
Po dlouhém naznačování jsem všechno zakončila "špatně sis to vyložil, chci jenom tebe." Odpověď v přesném znění, nepozměněná "já nevím, co ti na to mám říct. už neudělám podruhý to samý. Nesrovnávám tě s Týnou, jde tu o to, že to taky nemusí vyjít a já nechci přijít o takovou kamarádku jako seš ty."
Nabídnout přátelství tomu,
kdo hledá lásku
je jako dát chléb někomu,
kdo umírá žízní...
Nevím, kdo řekl tyhle slova, ale vím, že teprve teď můžu dokonale pochopit jejich pravdivost. To nejvíc na co jsem se zmohla bylo doslova "Stejně tě mám ráda a na tom se nikdy nic nezmění. Budu tady pořád, i když jen jako kamarádka. To ti slibuju." Já to ale nedokážu. Nejde si poručit, nemiluj ho, měj ho ráda. Nedokážu už se přemáhat a být jako smutná princezna, jenže opačně. Nosit úsměv na tváři, mávnout rukou před obličejem a odkrýt masku bez úsměvu, plné slz a žalu.
Je to bláznivé. Ale vím, že tady cesta končí. V hlavě mám dva různé hlasy, ale ten co radí mi dál žít je podložený tím, že tu mám přátele jako Evu, Míšu, Verču a Káťu. Že tu mám rodinu. Těm bych něco jako svůj odchod udělat nemohla a v tom jsme jiný Werthře. Tys je opustil, všechny bez milosti. Já však tady zůstanu i když to bude dlouho bolet.
Už ani nepláču. Je to totiž mnohem horší. Nějak mi splývá příběh Belly a Edwarda v druhém dílu. Prý pro její dobro. Pro mé, naše dobro! Přátelství, toť ta vysoká kamenná zeď, kterous mezi nás postavil. A když jsem jí konečně po půl roce přelezla, shodils mě dolů, pro moje dobro. Nedokážu nenávidět lidi. Dokážu jen nenávidět sama sebe a svoje vlastní jednání. Kdybych tenkrát... NE! DOST! Žádné tenkrát. Už to nezměním. Všechno je navždy ztracené. A právě teď, slavnostně přísahám, že za vším dělám opravdu tlustou linku lihovým fixem, nadobro se vzdávám naděje, lásku svou ti skládám k nohám a sama se jdu pokusit usnout.
Nechtěla jsem nikoho rozplakat, a myslím, že jsem toho dosáhla. Tady jsem vám podala nejpřesnější popis mé minulosti, kterou jsem tak dlouho hlídala v tajnosti. Je mi vážně velmi líto, že jste tu viděli jen žal na každé stránce tohoto deníku. Pokusím se začít znovu. Jako nový člověk. Nepoddám se znovu té tíze. Neslibuju nic, protože sliby nedokážu splnit...na to jsem příliš slabá...
Buď sbohem příteli
Mrzí mě, že se nedokážu lépe vyjádřit, ale jsou věci, které se vyjádřit nedají pouhými slovy, jako třeba láska a černá barva. Všechno to zní jako z hloupé telenovely. A já vím, že to nedokážu. Že nikdo stejně nic nepochopí. Ani on to nechápe. Nesmí. Už zase...něco si zakazuju. Proč mu prostě neřeknu, jak strašně se cítím? Lituju. Ze srdce, nejupřímněji jak jsem v životě litovala. Možná víc než když jsem jednou mamce přísahala na její smrt, že jsem vypila jeden lék, ale vylila jsem ho tajně do umyvadla. Ségra to ale vyzvonila jen co se mamka zeptala a já? Mrzelo mě to tak, že jsem celou hodinu strávila za skříní v pokojíčku a brečela jsem. Bylo mi tenkrát 11. A teď? 17tka se blíží a já jsem čím dál tím víc v rozkladu. Třeba se to zdá jako maličkost, za rok nad tím mávnu rukou, takové věci potkávají spoustu lidí a přesto mi to mé utrpení připadá důležité a veliké.
Konec. Musela jsem to napsat. Vím, že to číst nebudete. Je to všechno tak hloupé a já jsem taky byla a stále jsem hloupá. Nejhloupější ze všech lidí na světě. Kdo je Andrea Kalová? Neexistuje. Teď to teprve můžu říct. Ona neexistuje. Ne teď, ne zítra. A Andie mizí s ní. Protože to je její duše. Ta která píše básničky, ta která pláče po večerech, Andrea je ale silná. Ona to zvládne. Časem... časem *zašeptá do tmy*

Pátek, 6. únor 2009
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lusinka Lusinka | Web | 12. dubna 2009 v 20:08 | Reagovat

možná bych měla přestat číst vše co tu píšeš. To jak se cítíš. Jak jsi se cítila před tím. Jak teď. Je to velice osobní, smutné. Bych se možná už měla někam zašít. Daleko od všeho. Od všech..pryč....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama