Země vyhaslých svíček

9. dubna 2009 v 22:46 | Napsáno rukou Andie |  Mnohé myšlenky
Zapalme svíčku naděje. Sledujme jak plápolá malý plamínek, sleduj ho Andie. Možná je to tvůj nový život, nebo jeho nová číst. Nesmí vyhasnout. Stále něco hledáš a stále nic nenacházíš. Tvoje osoba se otáčí ve tmě a ty máš dojem, že kus Tebe pořád chybí. Jako bys byla neúplná...chybí ti. Přiznej si, že chybí. Přiznej to! Najednou ti křídla zkameněla? Padáš k zemi? Vždyť jsi ani nikdy vysoko nevyletěla. Připadala sis hloupě? Připadáš si ještě hloupěji? Neboj se. Není to žádný klam. Jsi hloupá. Jak je vše najednou zbytečné viď? Všechny ty kosmetické hlouposti, všechny šminky a voňavky, všechna hezká trička a oblečení. Zbytečné je i to, že ráno vstáváš a večer chodíš spát. Je na tebe snad někdo zvědavý? Není. Tak si to přiznej už konečně. Jsi jen kapka oceánu. Nic, co by někdo mohl postrádat. Ztratíš se v davu. Víš, že je to tak jednoduché.
Ještě hoří, nemám pravdu? Hoří dokud má vosk. Až vosk dohoří, svíčka zhasne. Čekáš snad, že každou chvílí zhasneš? Pak šťastnou cestu. Tam, v temnu vlastní duše to bude krása. Opravdu si to užiješ. Pak uslyšíš, jak se všichni z plna hrdla smějí, ale ty budeš ve tmě. Nebudeš se moci pohnout, vrátit se zpátky. Ucítíš něčí dotek. Bude to jen podlaha. Opravdu studená podlaha. Zase jsi usnula. Nechceš spát že? Já to vím. Bojíš se snů. Bojíš se jich, protože víš, že jsou pravdivé. Oni vědí... Oni tě pozorují a všechno mají napsané. Rozhodují za tebe. Stránek pro tebe jim však moc nevzbývá. Rozhodni se sama. Přetrhej pouta, která se zařezávají do kůže jako střepy rozbitého rubínového srdce. Najdi sílu tam, kde už žádná zdá se nebýt. Přebroď všechny černé močály, nevšímej si mrtvých rukou, které chytají za kotníky. Nech plačící děcka plakat. Není jim pomoci. Nech ledový vichr vát proti své tváři. Rozpraskané rty nesnaž se vyléčit, stejně nenií, kdo by je líbat chtěl. Uslzené oči neotírej do rukávu, slzy nikdy neustanou.
Proč se vracíš? Povím ti. Ta láska nepřestane. Ona nezanikne. Není to svíčka, která zhasíná. Projevuj ji jinak než ostatní a ona zůstane. Nezmizí. Ani On nezmizí. Ty Andie, taky nezmizíš, dokud si budu přát abys tu byla. A já si to přeji. Moc si to přeji. Potřebuji tvá křídla. Nemůžeme být jedna bez druhé. Ty to víš. Také to cítíš. Ty jsi totiž já a já jsem ty.

Znovu padáš na podlahu, chladnou a studenou. V hlavě ti vříská můj hlas. Prosí. Ty víš proč. Někdo ji mučí. Nemůže utéct. Klečí. Skloníš hlavu. Poslední slza dopadá na podlahu, změní se ve vílu, která se smutně usměje, protože ona to ví. Poslední stránka je dopsaná. Zbývají jen tři řádky. Lehkým perem, rudým inkoustem píšeš roztřesenou rukou:

Obklopeni prázdnem,
jsme spolu každý sám...

Navěčnost Tvá Andie

Kniha s černými deskami se zavírá. Víla se změní v kapku krve. Teď vedou mě močálem mrtvých rukou, které chytají za kotníky. Děti pláčí a já pláču s nimi. Vím kam mě vedou dva černí poslové s kápí přes obličej. Do země zhaslých svíček, kam cesta je hrbolatá a nevede nazpátek. Bosýma nohama klopýtám, trny bodláků se zabodávají čím dál hlouběji. Oba strážci se smějí. Řezavý tón, mrvolné sípění. Prý střevíčky nikdy znovu nazouvat nebudu. Nutí mě šplahat po žebříku na skálu. Dívám se vzhůru. Žebřík nemá konec. Slyším melodii. Beze slov. Jen malinko, slaboučce, jako cinkání zvonečku když maminka o vánocích svolává ke stromečku. Vím že si jdou pro mne. Tóny prostupují na povrch. Můj hlas je zpívá. Katové s černými kápěmi jsou rozzuřeni. Nařizují mi přestat. Nechci. Je to ukolébavka. Dětský pláč v močálech mrtvých rukou ustal. Pouštím se žebříku. Vím že si už přišli. Roztáhnu ruce jako pták. Jsou všude. Andělé. Září jako čerstvě napadaný sníh vysoko v horách. Smějí se. Vždycky se smějí. Pak obklopí mě prázdnem... Jak jsem si přála. Na věčnost v tvém srdci budu. Naslouchat všem myšlenkám. Až budeš cítit úzkost, zazářím ti na cestu. Jsem tvůj plamínek hořící svíčky, tvůj plamínek naděje, tvá A.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MeLLy MeLLy | Web | 9. dubna 2009 v 23:30 | Reagovat

Wow.. Já ani nevím, co k tomu napsat.. píšeš strašně zvláštně.. tak.. poutavě..

2 Andie Andie | Web | 9. dubna 2009 v 23:57 | Reagovat

Neměj strach, že nevíš co k tomu napsat, protože sama nevím co k tomu dodat. Vlastně sama nevím proč jsem to napsala. Možná že Andie ví. Začínám být vážně schýza... snad se to zlepší :)

3 Ridana Ridana | Web | 10. dubna 2009 v 9:15 | Reagovat

Andie, pokud ty jsi kapka v oceánu, tak já jsem ten oceán. Každá kapka mně mi bude chybět, ty bys mi chyběla ze všech kapek nejvíce.
Ty jsi květina a já jsem louka, na které jsi vyrostla. Kdybys tam nebyla, už nikdy nebudu tak krásná louka.

4 Alenka z říše divů Alenka z říše divů | Web | 10. dubna 2009 v 10:57 | Reagovat

Páni, je to krásný! Ale i smutný. Možná jsem to špatně pochopila, ale připadámi to smutný, ale pro mě je teď všechno v šedých a černých barvách. Každý jsme jen kousek skládanky, musíme s tím umět žít. Každý kousek je závislí na tom druhém a třetím a tak to jde dál. Každý je s někým spojený. Plácám blbosti..:D

5 MeLLy MeLLy | Web | 10. dubna 2009 v 13:41 | Reagovat

Neurazí, naopak, jsem moc potěšena :) Taky si tě přidám :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama